Setkání pilotů Charlese Browna a Franze Stiglera létajícího gentlemana s rytířskou ctností

Posádka amerického bombardéru vděčí za své životy pilotovi německé Luftwaffe. I takové příběhy píše válka. Z nepřátel se někdy mohou stát ti nejlepší přátelé.

Pět dní před Vánocemi roku 1943 se konal jeden ze spojeneckých náletů nad území nacistického Německa. Z něho se vracel i silně poškozený bombardér B-17F Flying Fortress pojmenovaný „Ye Olde Pub", když v tom jeho piloti spatřili jen pár metrů od své kabiny německý messerschmitt. Členové posádky očekávali, že se blíží poslední vteřiny jejich života, neboť proti soupeři se neměli prakticky jak bránit. Letadlo bylo těžce poničeno a ocitlo se na obloze nad severním Německem samo, bez ochrany spojeneckých stíhaček. Polovina posádky byla zraněná a zadní střelec mrtev.
Jedním z členů posádky byl i pilot Charles Brown, kterému bylo teprve 21 let a jenž se účastnil svého prvního bojového letu. Brown i druhý pilot Spencer Luke odvrátili na malý okamžik své pohledy od nepřátelského stroje a když na něj pohlédli znovu, spatřili něco naprosto neočekávaného. Německý pilot nezmáčkl spoušť kulometů, ale na místo toho kývl americké posádce na pozdrav.

americký pilot Charles Brown vlevo a německý pilot Franz Stigler

Německý pilot přitom nebyl žádný začátečník. Jednalo se o letecké eso poručíka Franze Stiglera, kterému v té chvíli zbývalo pouze jediné sestřelené letadlo k získání Rytířského kříže – nejvyššího německého ocenění za statečnost. Nicméně Stigler v sobě našel dostatek rytířskosti a rozhodl se ušetřit životy americké posádky namísto toho, aby získal slávu.

Podle vyprávění stál Stigler v době bombardování na základně, kouřil cigaretu a čekal, až mechanici přezbrojí a natankují jeho stíhačku Messerschmitt Bf-109G, se kterou se právě vrátil z bojového letu, při kterém sestřelil dvě americké létající pevnosti. Vtom uslyšel zvuk motorů bombardéru B-17. Ten letěl tak nízko, že vypadal, jakoby se chystal přistát a následně zmizel za stromy. Stigler na nic nečekal, skočil do kabiny svého letounu a vydal se kořist pronásledovat.

Když už se chystal zamířit a stisknout spoušť, zarazilo ho, že z bombardéru nevyšla jeho směrem ani jedna střela a to i přesto, že posádka jej zcela jistě viděla. Když však pohlédl na své nepřátele detailněji, tak viděl, že zadní střelec je mrtvý, dvojice kulometů jeho střelecké věže na ocase letounu má hlavně svěšené k zemi a zbytek posádky je zraněn. V očích amerických letců viděl jen strach. „Ta B-17 byla to nejpoškozenější letadlo, které jsem kdy ve vzduchu viděl", prohlásil později Stiegler. „Kdybych vystřelil, byla by to vražda."

Stiegler se nakonec rozhodl doprovodit americký bombardér B-17 až nad Severní moře, kde nepřátelské posádce naposledy zasalutoval a obrátil směr letu zpět do Německa, doufaje, že o jeho činu nikdo neví a ani se o něm nedozví, neboť v opačném případě by mu hrozil trest smrti.

K činu, který onoho dne předvedl, řekl v pozdějších letech Franz Stiegler následující: „Bylo by to pro mě, jako kdybych střílel na muže na padáku. To jsem prostě nemohl udělat."
Poté, co americký bombardér B-17 opustil území okupované Evropy, přeletěl přes 250 mil nad Severním mořem a následně úspěšně přistál na základně v britském Norfolku. Po přistání samozřejmě uvedl Brown všechny skutečnosti v pooperačním hlášení, nadřízení mu ale zakázali tento příběh šířit dál. Jakékoliv sympatizování s nepřítelem nebylo z pochopitelných důvodů na pořadu dne. Brown toto později komentoval slovy: „Někdo rozhodl, že nemůžete být zároveň člověk a zároveň sedět v německém kokpitu."

Posádka Boeingu B-17F Flying Fortress "Ye Olde Pub." Spodní řada zleva: Charlie Brown, Spencer Luke, Al Sadok, and Robert Andrews. Stojící zleva: "Frenchy" Coulombe, Alex Yelesanko, Richard Pechout, Lloyd Jennings, Hugh Eckenrode, and Sam Blackford.

O čtyřicet let později...

Brown se sice o svém neobvyklém válečném zážitku nezmínil, ale zároveň ani nezapomněl. A to ani za dlouhých 40 let, kdy se konečně rozhodl začít jednat. V roce 1987 tak začal hledat muže, který mu kdysi dal druhou šanci. Proto si podal inzerát, ve kterém stálo, že hledá toho, kdo mu 20. prosince 1943 zachránil život.
A shodou náhod Stiegler v té době bydlel ve Vancouveru, kam se přestěhoval z rodného Německa, a bývalého amerického letce samozřejmě kontaktoval. Když následně přišel okamžik jejich prvního poválečného setkání, Brown k němu řekl následující: „Bylo to jako setkání s členem rodiny. Jako s bratrem, kterého jsem neviděl 40 let."
Od té doby, od roku 1987, byli bývalí nepřátelé těmi nejlepšími přáteli. A to až do jejich smrti v roce 2008, kdy zemřeli pouhých šest měsíců od sebe. Franz Stiegler v 92 letech a Charles Brown v 87.

Píseň o tomto hrdinském činu: Sabaton- No Bullets Fly